Vidět svět v zrnku písku

Srdečně Vás zveme na vernisáž výstavy, která byla připravena při příležitosti 120. výročí dokončení secesního areálu holešovického přístavu (1906). Projekt tematizuje přístav jako místo, kde se setkávají příběhy z celého světa. Současně vede paralelu mezi holešovickým přístavem a holešovickou pobočkou Elpidy, která nese shodný název. Pravidelně procházím historickým areálem holešovického přístavu. Od vody vane vítr, který s sebou strhává střípky historie. Staré secesní budovy z režného zdiva, brána, překladiště, jeřáb a pozůstatky zaniklých železničních tratí stále vyprávějí o minulosti obchodního přístavu a čilém lodním a železničním ruchu. Snad se starobylé budovy mohou rozpomenout i na zapomenuté příběhy a trochu se zasnít. Představuji si, o čem sní někdejší holešovický přístav při vzpomínce na všechny materiály, výrobky a zboží, které se tady setkávaly z celého světa, tiše promlouvaly cizími jazyky, vyprávěly o cestování a zanechávaly neviditelné stopy. Třeba se kdysi vytroušená písečná zrnka a kamínky podaří jednou vyzdvihnout ze dna Vltavy. Snad kávová zrna nebo citrusová semínka vyklíčí a v parcích podél vltavského břehu vyrostou exotické keře.

I já sním často o cestování, o vzdálených krajích, kde jsem nikdy nebyla. Skrze ručně vytvářené artefakty se mohu dotýkat vysněné země a promlouvat neznámými jazyky. Právě tematika imaginativního cestování stála na počátku Tvůrčí dílny znovuobjevených příběhů, kterou v holešovické Elpidě vedu od roku 2021. Úvodní tvůrčí cyklus Cesta kolem světa tematizující (ne)možnost volného cestování v době covidové vznikal s nutkavou vizí, že nelze zabránit výletům v našich představách, kde můžeme být kdekoliv na světě a uskutečnit nenaplněné sny. Skrze tradiční suvenýry blízkých i vzdálených zemí – často v podobě panenek – se lze totiž dotknout tamější kultury, zvyků, tradic a charakteristických výtvarných technik, nejen textilních a papírových.

Snění, imaginace, vzpomínky a možnost nahlédnout skrze drobné artefakty a specifické výtvarné techniky různé kultury a země zůstávají i nadále určující tematikou Tvůrčí dílny znovuobjevených příběhů. Zpětně si zaznamenávám všechny státy jednotlivých kontinentů, ke kterým jsme se mohli v předchozích letech výtvarně a tvořivě vztahovat (Evropa: Dánsko, Francie, Itálie, Německo, Polsko, Portugalsko, Španělsko, Švýcarsko, Ukrajina a Velká Británie; Asie: Čína, Izrael, Japonsko, Turecko a Uzbekistán; Afrika: Egypt a Jihoafrická republika; Amerika: Bolívie, Grónsko, Chile, Mexiko a USA: Florida, Havaj).

Specifické místo zaujímají v příběhu tvůrčího cyklu dvě osobité a výrazné ženy, japonská textilní výtvarnice Ayako Miyawaki (1905-1995) a česká umělkyně Anna Zemánková (1908-1986). Obě autorky proměňovaly soukromé prostory svého bytu a domu v malé galerie, kde byly pravidelně vystavovány jejich práce. Miyawaki každý den prezentovala na zdi svého pokoje novou vyšívanou tapiserii, zatímco Zemánková zasílala rodině a blízkým přátelům tištěná pozvání na Den otevřených dveří ve svém dejvickém bytě. Malou galerií je i výstava připravená do nového výstavního prostoru v Přístavu zamýšlená jako ohlédnutí za pětiletým působením Tvůrčí dílny znovuobjevených příběhů v Elpidě, kterou vede autorka s uměleckým jménem kosmo_nauty.

Lektorka a autorka s uměleckým jménem kosmo_nauty se věnuje ve svém uměleckém výzkumu tématu paměti a vzpomínek. Téma paměti výrazně rezonuje v jejích instalacích, vyšívaných objektech, scénografiích, textech, situacích a výstavách. Za scénografii pro představení Třetí ruka (Alfred ve dvoře) získala druhé místo v kategorii scénografie Cen divadelní kritiky za rok 2023. Vystavuje v Čechách i zahraničí (Polsko, USA, Slovinsko, Belgie). 

S náležitou péčí se věnuje přípravě a realizaci autorských výtvarných workshopů a ucelených tvůrčích cyklů, malých slavností či setkání. Dlouhodobě spolupracuje s kulturními a vzdělávacími institucemi, komunitními centry a divadelními festivaly. Nejsilnějším motivem tvůrčích dílen je pro ni spolupráce s lidmi, které by nemohla v běžném každodenním životě potkat. O její práci v Elpidě, kde se soustředí na paměť smíchovské budovy někdejší školy, si můžete přečíst na stránkách časopisu Vital (červen-srpen 2024, s. 84-87) či v Hobuletu Prahy 7.